Poselství, které změní Váš pohled na svět.

1. prosince 2016 v 20:40 | Alice |  Náhodné Blejdy
Legenda říká, že lidé, kteří mají rádi salám, pěstují ponožky dodnes.
A pokud ne, obdivují kočky, co umí psát panelákem.

~Poselství Blejdotvůrkyně~
 

928 Palačinek s ponožkou

28. září 2016 v 13:01 | Alice |  Náhodné Blejdy
Dobrý pudink.

Právě jsem se dívala do kalendáře, když pes nakopl stonožku. Tak jsem si řekla, že si půjdu udělat palačinky. Když jsem dovařila ponožky se zelím, zjistila jsem, proč jsem se vlastně prvně dívala do kalendáře.
Dneska je přece Státní svátek.
Tak jsem si řekla, že vlastně právě proto mám volno, takže můžu psát hovadinky na blogík.

Heleďte, řeknu to takhle - dnešním dnem se vlastně oslavuje bratrovražda, což mi nepřijde moc okay.

Ale ne, náš národ se asi ani moc nestará, proč má volno, hlavně, že ho má.
Jak bejdoidní.

Ale nechme to být. Je to jen můj ponožkoidní názor.

Jinak, tady je malý bambus.

Pac a ponožku,
Blejdotvůrkyně.

Jak se píše panelákem?

21. srpna 2016 v 21:06 | Alice |  Náhodné Blejdy
Touto otázkou se opět zabývám delší dobu.
A tak jsem vytvořila anketu, ve které jsem jako možnosti hlasování dala dvě nejpravděpodobnější odpovědi na tuto otázku, které byly vyzkoumány mnou a mým týmem Blejdovědců, co žijí v krabičkách od čaje a říkají si Kolohnáti.
Vědci, co žijí v krabičkách od zeleného čaje (jinak zvaní Citronoví Kolohnáti) lobbovali za odpověď čistě fyzikální - jejich tým zjistil, že "Jablko nepadá daleko od letadla."
Já jsem byla opravdu ohromena, protože mi to připadalo jako opravdový průlom v našem pátrání.
Nicméně, o něco početnější tým z krabiček od ovocného čaje (Poštovní Kolohnáti) si řekl, že na to půjde filosoficky.
Což v jejich případě znamená, že se při každé pauze na oběd vytratili ven z laboratoře a šli čuchat ke kytičkám, protože je to prý naplňovalo moudrostí a elánem do dalšího bádání. Byl to docela zajímavý pohled, koukat se na dvacet vědců v pláštících, jak se sklánějí k různobarevným rostlinkám a nasávají jejich pyl.
A věřte, nebo ne - i tento tým se po nějakém čase dohrabal jistého pokroku. Poštovní Kolohnáti se nakonec vytasili s hypotézou, že se panelákem píše stejně, jako když je máslo v pračce. - Z čehož jsem nebyla moc nadšená a čekala jsem trochu víc, když vezmu v potaz, kolik při tom vyčuchali kytiček.
A pak tu byl tým vědců, který bych nejradši ani nejmenovala, protože tento výzkumný tým mi opravdu často zvedal mandle. Hrašokašoví Kolohnáti neudělali skoro nic za celou dobu. Jen tak si seděli v kanceláři, hráli vrchcáby a na práci kašlali. V týmu byl jeden podivínský vědec, který, pokud nebyl přivázaný k židli, kradl práci ostatních laborantů a vydával ji za svou. Což nás všechny velice štvalo, tak jsme ho i s jedním děravým ubrusem vyhodili ven.
Hrašokašoví Kolohnáti poté přišli s odpovědí, že se panelákem píše úplně stejně, jako rodinným domem - což je naprostý nesmysl, když vezmete v potaz, že panelák i rodinný dům jsou dvě naprosto odlišná tělesa. Tak jsem se "Hrašokašáků" už radši na nic neptala a nechala je hrát ty jejich vrchcáby.
Nu, pak tu byl ještě můj tým... Tedy, pokud se velmi početná skupina jednoho člověka dá počítat jako tým. Na tom nesejde.
I já jsem se velmi snažila dobrat se nějakého rozumného výsledku, což bylo těžší, než jsem kdy předpokládala. Tak jsem tedy bádala, co mi síly stačily.
Když jsem si pohrávala s propiskou a upíjela kávu, zjistila jsem zajímavou věc - tedy, že jsem ještě nikdy neviděla medvěda vypadnout z okna Nu, začala jsem to ověřovat vědecky. Po čtyřhodinovém bádání, které sestávalo ze sledování kompilací roztomilých kočiček na YouTube a dalšího, velmi inteligentního ničeho, jsem dospěla k názoru, že by odpověď "Medvěd spadl z okna" mohla být nakonec ta správná.
Sbalila jsem tedy své spisy s poznámkami do svého kufříku a svolala poradu, protože jsem byla poslední, kdo měl dokončit nějakou práci.
Začala žhavá diskuse, čí teorie je ta správná. Citronoví Kolohnáti odmítali přiznat, že ve svých výpočtech udělali chybu. Až když jsme promrhali tři hodiny tím, že jsme každý jejich výpočet provedli znovu podle jejich pokynů, abychom jim ukázali, že jablko nepadá daleko nikoli od letadla, ale od postele. Citronoví Kolohnáti se všichni nehorázně nakrkli a řekli, že už s výzkumem nechtějí mít nic společného...
Hrašokašoví Kolohnáti chtěli jít hrát co nejdříve vrchcáby, tak řekli, že jejich teorie, která byla na houby, je na houby a odklidili se pryč.
Tak jsem zůstala jen já a Poštovní Kolohnáti, což bylo docela fajn, neboť se mi líbil jejich přístup.
Sepsali jsme naše teorie, dali je na web a čekali, až si jich někdo všimne.
Čekali jsme dlouho.
Až nakonec nějaký anonymní blejdovědec rozhodl, že teorie Poštovních Kolohnátů je lepší.

Tak to vidíte. Skupiny vědců jen pro vás mrhaly svým časem, aby zjistily, jak se píše panelákem.
Teď můžete umřít ve štěstí a klidu.

Pac a ponožku,
Blejdotvůrkyně.



P.S. Měli jsme tu i jiný team vědců, který vyhrožoval, že na nás zavolá psychiatry a že oni jsou tu jediní normální lidé.
Což nás otravovalo při práci, tak jsme je zavřeli do sklepa.
 


Příroda

16. srpna 2016 v 20:01 | Alice |  Náhodné Blejdy
Příroda vůbec není blejda. A ten, kdo to tvrdí, by zasloužil pěkných pár ponožek do pusy.
Vezmu to tedy z jiné strany, protože jsem vás asi trochu postrašila. (Tedy... Gratulace, pokud jste nezdrhli od monitoru a teď nečekáte, až vám pokladní na nádraží vytiskne lístek na vlak, který vás odveze někam hodně daleko. A pokud o tom uvažujete, doporučuju vám něco na jihu, nejlíp Itálii. Ale dost o cestování.)
Tak tedy, zeptejte se sami sebe.
Kdy naposledy jste si vyšli na hezkou procházku do lesa? Na opravdovou, nefalšovanou vycházku, která vás naplní čerstvým vzduchem, trochu vám opotřebuje boty a zašpiní kalhoty? Tak se nad tím zamyslete.
Jak je to dlouho?
A tady je jádro žirafy, vážení.
Sami už si na to nepamatujete. Jediné, co má moderní člověk v kebuli, jsou peníze a práce. A na sebeobohacování už tak nějak nezbyl čas...
Což je smutné, nemyslíte?

Tak si vemte v práci na den volno, případně se vykašlete na úkoly. Oblečte si pohodlné triko a nějaké tepláky, nazujte si tenisky, do báglu zabalte dvoulitrovku vody s řízkem a vyražte na pořádnou lesní túru, protože hluboko v duši víte, že vám to vlastně neskutečně chybělo.
Chyběl vám ten pocit, že se hezky utaháte a umažete si tendy. Možná zakopnete, ale vám to bude jedno.
Půjde jen o ten skvělý pocit.

Tak se nad tím zamyslete.
A při další příležitosti si nezapomeňte vymáchat obličej v bahně.

Pac a ponožku,
Blejdotvůrkyně.

P.S. Jo, dovča mi skončila. Ode dneška začíná další blejdoblogování.

Orlando...

14. června 2016 v 19:09 | Alice |  Obecné problémky
Tak tedy...

Chtěla bych tímto vyjádřit svou největší soustrast k obětem, zraněným a pozůstalým obětí nedávné střelby v Orlandu.

Terorismus je největší svinstvo ze všech, to ať si každý zapamatuje nadosmrti.

Pray For Orlando

Kolik toho asi ví hodiny a proč není pes kočka?

3. června 2016 v 14:00 | Alice |  Náhodné Blejdy
Blejdám zdar.

Už vás někdy napadlo, jak inteligentní věc jsou hodiny? Ano, přesně tak, tato zvláštně pojmenovaná věc by přece mohla překypovat inteligencí, nebo ne? O inteligenčním kvocientu hodin se s vámi nebudu dohadovat, zajisté se jedná o číslo velmi vysoké. Nicméně, pokud jsou hodiny tak inteligentní mašinka, kolik toho vůbec ví? Mají vůbec hodiny nějaký všeobecný přehled? Dejme tomu, že hodiny z obývacího pokoje, vzhledem k tomu, že jsou asi nuceny každý večer poslouchat televizní zprávy, nějaký všeobecný přehled mít budou.
Poté jsou zde kuchyňské hodiny, které by měly umět poměrně chutně vařit, pokud se tedy ovšem snažily něco odkoukat od paní domu. Zajímalo by mne, co by hodiny dělaly, kdybych jim do ručiček strčila vařečku a rýži. Mé hodiny jsou vyrobeny v Číně, pravděpodobně by mi tedy uvařily delikatesní orientální večeři. Nebo by tam jen tak ležely na kuchyňské lince a němě mi vzkazovaly, že jsem blejda líná a neumím vařit. (Já tedy, abych se přiznala, skutečně vařit neumím, ale mou omluvou je, že já všechen svůj čas netrávím v kuchyni, že.)
Poté bychom se mohli zaměřit na hodiny z dalších částí domu, či bytu, pokud v dalších částech nějaké další hodiny jsou. Osobně mám tušení, že by si nikdo nevěšel hodiny na záchod, do koupelny, či do ložnice, poněvadž tikání hodin není zvuk, který by byl akceptován všemi bez problému. Takže ty ostaní blejdušky necháme být.
Pojďmě rozjímat nad tím, zda-li umí hodiny jednu, pro ně poměrně paradoxní věc. Totiž hodiny. Jistě, jistě, říkáte si. Hodiny by měly umět hodiny. Ovšem... Je to skutečně pravda? Je totiž rozdíl mezi tím, když někdo času rozumí a když někdo čas jen ukáže. Pokud hodiny času díky své vysoké inteligenci rozumí, vše se zdá býti v pořádku. Však hanba jim, jestli čas jen ukazují. To by od nich byla nehorázná drzost. Tvářit se, že rozumí všemu, to by jim šlo.
Takže pokud vaše hodiny neumí hodiny, koukejte je to naučit, ať nedělají ostudu.

Druhá velmi inteligentní otázka, kterou budu projednávat zde v tomto článku, se bude týkat psů.
Už jste se někdy podivovali nad tím, proč pes není kočka?
Nedávno se zde objevila anketa, která byla směřována hlavně vám, totiž blejdomilům. V anketě se sešly různé názory, tým vystudovaných blejdovědců se však shodl na velmi zajímavé možnosti. Zpráva neobletěla celý svět a šokovala nikoho.
Nikdo by si totiž nepomyslel, že vystudovaní blejdovědci zjistí, že:
Pes je máslo na ponožkách.
Já osobně jsem tomu napoprvé nemohla uvěřit. S touto skutečností se stále snažím ztotožnit. Tímto bych vás tedy chtěla požádat, zda-li byste mohli volbu blejdovědců změnit, třeba zde, zde, zde, nebo tady, pokud jste v anketě ještě nehlasovali.


Toto je od Blejdotvůrkyně z tohoto článku zatím všechno, těším se, až se zase budeme spolu válet v kalužích.

Taková jednoduchá anketorektička

31. května 2016 v 20:28 | Alice |  Náhodné Blejdy
/v anketě hlasujte tím, že rozkliknete článek, děkuji za každý hlas/
//Mimochodem, ať jsi, kdo jsi, zpíváš krásně.//

Něco o pravděpodobnosti aneb ponožky je asi lepší kupovat si sám

30. května 2016 v 21:12 | Alice |  Náhodné Blejdy
Tato myšlenka mne napadla dnes ráno.
Představte si situaci, která je pravděpodobná asi tak, že za vámi zítra ráno přijde mužík oblečený v kostýmu zeleného pudla a řekne vám, že jste vyhráli vystřelení na Měsíc. O tu pravděpodobnost ale nejde, ono totiž o pravděpodobnost nejde skoro nikdy, protože pravděpodobnost je matematická blejda, která v poslední době dosti kolísá. Abych byla upřímná, stejná pravděpodobnost, že se stane situace, která mne dnes ráno napadla, je asi stejná, jako že se televize, kterou nechci jmenovat, vzpamatuje a začne dělat reportáže, které budou něčem smysluplné, protože ty blejdy, které tato televize vysílá (zvláště ve večerním vysílání), se nedají sledovat a jsou horší, než ty blejdy, které píšu já. Takže i tato blejda je lepší než ty kejdoblejdy, co vysílá ta nejmenovaná televize (kterou ale stejně chytře jmenuji v následující větě, počkejte si na to).
Takže nechme TV Burranov na pokoji a já už konečně vylíčím, jaký geniální nápad jsem zase dostala.
Představte si tedy situaci, kdy si jen tak nakupujete v nějakém obchodě s oblečením, kde jsou čirou náhodou také ponožky. V tom obchodě je košík s ponožkami všech barev a velikostí. Vy tedy korzujete po obchodě, děsíte se vysokých cen, tak nějak omakáváte další různé kusy oblečení a víte, že si stejně tak jako tak v tomhle obchodě nic nekoupíte, protože v hloubi duše víte, že si ve skutečnosti nic koupit nechcete.
Najednou k vám přijde vám zcela neznámá osoba, jedno jakého pohlaví. Tato osoba se vás, jako kbyby to byla zcela normální otázka, zeptá, jakou máte velikost ponožek. Co byste udělali? Řekněme, že se chvilku rozmýšlíte, co dotyčné osobě máte odpovědět. Neznámý trpělivě vyčkává. Co kdybyste mu to číslo svých ponožek opravdu řekli? Ne, teď vážně. Řekli byste velikost svýchponožek někomu, koho jste sotva potkali?
Dobrá. Začalo vám tedy být trapné, že ten neznámý stále čeká. A tak tedy odpovíte. Popravdě mu řeknete, číslo jakých ponožek si každé ráno berete.
A ta osoba se na vás usměje, zajde ke košíku s ponožkami, najde tu velikost, kterou jste jí před pár momenty sdělili, vybere jeden pár ponožek černé barvy, zajde k pokladně a zaplatí ho. Přijde k vám, ten pár vám dá, účtenku si ale nechá.
A odejde.

Co byste udělali po odchodu dotyčné osoby? Jak byste se cítili? Dokážete si vůbec takovou situaci představit? Co byste si o dotyčné osobě po jejím odchodu mysleli..?

Zamyslete se znovu. Opravdu je to až zas tak zvláštní? A která část této situace by byla podle vás nejzvláštnější?

Pojdme obdivovat nějakou bezcennou věc

29. května 2016 v 18:28 | Alice |  Náhodné Blejdy
Třeba moje tričko.
Ačkoli se k tomu údělu nehodí, právě na něm sedím, protože moje židle škrábe. Moje židle, to je kapitola sama o sobě. V noci, když spím, židle si jen tak je u stolu a nedělá nic. Divný, žejo? Osobně si myslím, že asi spřádá plány, jak mě zase co nevíc poškrábat na stehnech. Proč? Důvod je prostý - je to sviňucha zrádná.
Ale vraťme se k tomu, co jsem chtěla obdivovat, k tomu třičku. Bůhvíproč je to tričko naruby. Asi jako kdyby se mu to líbilo. Já bych teda nechtěla být obrácená naruby (nebo na ryby? vždyť je to fuk) a zmáčknutá pozadím toho, kdo na mě sedí. Ale tomu třičku je to asi docela jedno. A to je na něm to skvělý. Je mu jedno, že na něm sedím, že je obracený naruby, že si na něj budu sedat i dál a že asi i obrácený na ruby zůstane, dokud ho nevyhodím.
To tričko, chudák malá, je malinko zmuchlané. Ale ani to mu nevadí, protože je to prostě jen tričko. Těžko uvěřitelné, že? Zdá se to tak neskutečné, že právě tohleto tmavě modré tričko, na ktrém sedím, nemá city.
Což je docela smůla, ale co se s tím dá dělat. Když o tom ale tak přemýšlím, možná je to naopak docela štěstí, že ten chudák žádné city nemá a právě proto by měl být obdivován. Protože je to tričko.
Moje tričko by mělo být obdivováno, protože je to tričko.

Blejdovitý blog se rozjíždí

29. května 2016 v 14:38 | Alice |  Náhodné Blejdy
Krásný dobrý den, večer, ráno, panelák, jezero - záleží na tom, co si vyberete.
Po delší době jsem se rozhodla, že opět začnu internet zaplavovat svými přechytralými články, které, jak je vědecky dokázáno, způsobují rakovinu. Pokud tedy budete ochotni přijmout toto riziko a budete číst dál, uděláte jedné magorce docela velkou radost.
Každopádně, pistoli u hlavy vám nedržím. Moje blejdy nejsou pro každého a ne každý v nich najde zalíbení, což plně chápu. Mým cílem bude shromáždit komunitu blejdomilů. Lidí, kterým se líbí hovadinky různého druhu, které smysl postrádají a zároveň jím překypují. Tento úmysl je zcela jistě šlechetný, nicméně je také velmi daleko. Doufám, že se budu ke svému cíli pouze přibližovat, nejlépe kilometrovými skoky.

A to by mělo být ode mně - Blejdotvůrkyně, zatím včechno.

Kam dál